Anya byla nespolečenská dívka. Tichá a odměřená. Neměla žádné přátele, žádné kamarádky a studentské sabaty ji nezajímaly. Žila pro své studium, jejími přáteli byly knihy a učebnice. Univerzitní knihovna byla nejlepším místem pro trávení času. Anya nechtěla vyčnívat, a tak ji na univerzitě téměř nikdo neznal. Toho večera zůstala v knihovně dlouho do noci. Odcházela pozdě. Když se blížila ke svému domovu, rozhodla se to vzít zkratkou a šla přes prázdný pozemek. Tam ji násilník dohonil a využil chvíle, aby vykonal svou špinavou práci.
Pak utekl tak rychle, že si dívka ani nevšimla jeho tváře. Následky se projevily o měsíc a půl později. Anya počala dítě. Likar trval na porodu s vysvětlením, že pokud by se těhotenství přerušilo hned, hrozilo by velké nebezpečí, že se Anya už nikdy nebude moci stát matkou. Anya těžko souhlasila s tím, že lidé budou přežvykovat, a myslela si, že po porodu předá dítě do sirotčince. Protože v této fázi bylo její prioritou studium, nikoliv piplání se s dítětem. Když ale syna v porodnici uviděla, něco se v ní obrátilo vzhůru nohama.
“Nikdy tě nikomu neprozradím. Jsi jen a jen můj,” pomyslela si a podívala se na dítě. Chlapec si svou zranitelností získal matčino srdce. O dva roky později Anyu děsilo pomyšlení, že by Míšu měla nechat v sirotčinci. Dnes si je jistá, že kdyby to tehdy udělala, byla by to největší chyba jejího života.
Nyní ničeho nelituje a je velmi šťastná, že má syna, jako je Myška. Chlapec je také šťastný, že žije se svou matkou. Procházeli se v parku, matka a syn. Počasí bylo skvělé, nálada výborná. Chlapec nepřestal mluvit ani na minutu, neustále se vyptával. Matka, potěšená synovou zvědavostí, mu na jeho otázky podrobně odpovídala. Kolemjdoucí, kteří slyšeli jejich rozhovor, se usmívali. Matka se synem si však nikoho nevšímali. Žili jeden pro druhého. A svět patří jim.
